SK SLAVIA PRAHA FUTSAL

Do Prahy přišel před čtyřmi lety Filip Vaktor jako mladý hráč sbírat zkušenosti s vrcholovým českým futsalem, odchází jako opora základní sestavy a ostřílený slovenský reprezentant. Na své působení v Edenu bude vzpomínat v dobrém. V rozlučkovém rozovoru nevyloučil, že se jednou může vrátit.

Když zavzpomínáte na své začátky ve Slavii, jak jste se změnil od toho prvního dne, kdy jste přijel do Prahy?

Změnil jsem se hodně, určitě po futsalové stránce. Pomohli mi v tom spoluhráči a všichni lidé v klubu. Změnil jsem se ale i lidsky, myslím, že jsem přešel z toho věku teenagera do dospělosti. Co se týká toho prvního dne, pro mne to nebylo tak strašné, vyrůstal jsem v Bratislavě, šel jsem z města do města. První týdny byly přesto trochu náročnější, párkrát se mi stalo, že jsem tu zabloudil tramvají a vystoupil jsem na špatné zastávce.

Jaký byl ten první tým, který vedl trenér David Filinger?

Byl to určitě úplně jiný tým, než ten současný. Zůstali tu kapitán Jan Homola, Martin Brychta, Adam Vondráček, Honza Žežulka. Byli tu jiní hráči, za ty čtyři roky se to hodně v kabině proměnilo. Byla tu samozřejmě mnohem větší konkurence, trochu mi trvalo, než jsem se do toho dostal a propracoval se do sestavy a zvykl si na tempo tréninků i zápasů. Zažil jsem tu těžší časy, kdy jsem tak často nehrával, ale na druhou stranu všichni mi v těch dobách hodně pomáhali. Těch hezčích chvil ale bylo určitě mnohem víc.

Které z těch hezčích chvil byly ty, na které budete nejraději vzpomínat? Kolik si odvážíte nakonec medailí?

Medaile mám čtyři. Úspěchy a medaile jsou hrozně fajn, ale trochu mi mrzí, že jsme nedosáhli na žádnou zlatou. Ale já si tu určitě nezavírám dveře, věřím, že jednou se naše cesty třeba zase spojí. Ale pokud se mě ptáte na největší zážitek, tak to je naše čtvrtfinálová série se Spartou, kterou jsme vyhráli 3:2. To byly ty největší emoce. Tým nejvíc držel při sobě, táhl za jeden provaz. Pak ještě sezona, kdy jsme Spartu vyřadili 3:0 na zápasy. To byly ty nejlepší okamžiky.

Vy jste přitom do té série, která skončila 3:2 naskočil až v závěru…

To jsem ty první tři, nebo dokonce čtyři zápasy nehrál. Naskočil jsem až do toho rozhodujícího a snažil jsem se pomoci týmu. Každý zápas byl o jeden, o dva góly. Tu druhou sérii, co byla o rok později, jsem už odehrál celou. 3:0 na zápasy vypadá jednoznačně, ale všechna utkání se rozhodovala v posledních sekundách. V prvním zápase jsme dokonce při power play vyrovnali a dali i vítězný gól.

Hodně jste toho odehrál s Matúšem Ševčíkem, byl to ten hlavní parťák po celou tu dobu?

Když jsem přišel do Slavie, tak tu byl Marek Karpiak, ten mi začátku hodně pomohl. Pak se přidal Matúš Ševčík a přišel i Dominik Ostrák, v jednu chvíli jsme tu byli dokonce čtyři Slováci. Byl to takový česko-slovenský tým, to bylo pro nás super. Pak jsem tu zůstal už jen já. S Ševou jsme hráli odmalička, to je pravda, že to byl takový můj hlavní spoluhráč.

A co poslední sezona? Přiznám se, že v tom prvním čtvrtfinále jsem nevěřil, že jste to byl právě vy, komu takhle ulétly nervy a dostal červenou kartu…

Sezona začala super, pak jsme trochu doplatili na úzký kádr. Já jsem si po té předchozí sezoně říkal, jak jsme to v takovém malém počtu zvládli být třetí v lize a druzí v poháru. A letos to z tohoto hlediska bylo ještě horší. To klobouk dolů před všemi, jak jsme to zvládli. A k tomu zápasu a červené kartě? Nestalo se mi to ještě nikdy. Bylo to asi tím, že jsme dostali dvě branky a já jsem asi až moc chtěl, abychom to vyhráli a vybouchly mi nervy. Byla to velká chyba, ten zápas beru na sebe. Ale nakonec jsme to otočili, postoupili a já mám aspoň s takovou situací zkušenost. I když hodně negativní.

Jak vám bylo při druhém zápase v Chomutově, kde to v šesti lidech otočili spoluhráči tak trochu silou vůle? Byl jste jim za to hodně vděčný?

To, co tam předvedli kluci, to bylo maximálně super. Jsem jim za to hodně vděčný samozřejmě. Dali do toho všechny síly, i ty, které snad ani neměli. Já jsem byl na tribuně, a to bylo o infarkt. Když hrajete, máte aspoň šanci to ovlivnit, na tribuně ne. Seděl jsem tam a křičel mezi stovkami fanoušků Chomutova…jsem rád, že to dobře dopadlo.

V čem jste se ve Slavii futsalově nejvíc zlepšil? Máte třeba větší herní sebevědomí?

Když to porovnám tu první a poslední sezonu, tak je to obrovský výkonnostní posun. Na začátku jsem bojoval o sestavu, na konci jsem se už cítil úplně jinak, měl jsem v ní pevné místo. Dostal jsem pozvánku do slovenské reprezentace. Za to jsem Slavii vděčný, ale nejenom za to, za celé ty roky, za všechny ty zápasy, za výhry a vlastně i za prohry, bez kterých by ty výhry nebyly ono.

Zapojil jste se také s Filipem Havrdou do vedení malých futsalistů v kroužcích, to vás myslím také bavilo…
To mě hodně bavilo, stejně jako všechny ostatní, kdo se zapojili. Učili jsme malé děti základy futsalu a oni se u toho myslím dobře bavily. Věřím, že v tom bude Slavia pokračovat, že si bude vychovávat své mladé hráče. Mít futsalovou akademii je ta nejlepší cesta ke stabilitě klubu. Všechno to pak na sebe krásně navazuje.

Jakou slávistickou kabinu jste poznal? Čím to podle vás je, že to tak funguje? Je to tím, že v ní nejsou některé typy takových těch sebestředných hráčů?

Kabina byla vždy dobrá, od první sezony až do té poslední. Kdyby tam taková parta nebyla, tak bychom hlavně ty poslední dvě sezony nezvládli tak, jak to jsme to dokázali. Do kabiny jsem vždycky chodil s radostí, těšil jsem se tam. Za ty čtyři roky jsem si tam vybudoval takové vztahy a přátelství, která doufám, že mi zůstanou celý život.

Kam míří vaše futsalové kroky, už víte?

To ještě nevím, rád bych vám to prozradil, ale nevím. Já už jsem cítil, že potřebuju nějaký další impulz. Pokud se to nepovede, budu vědět, že jsem to zkusil. Ještě jednou bych rád všem ve Slavii, spoluhráčům, trenérům, všem z vedení klubu a fanouškům poděkoval za čas, který jsem tu prožil, a za všechno, co si teď beru s sebou.