SK SLAVIA PRAHA FUTSAL

"Klukům jsem řekl před rozhodujícím střídáním, že dáme gól, ale moc mi to nevěřili," prozradil v našem rozhovoru Aldiyar Kazbekov. Střelec rozhodující branky ve finále Juniorské ligy se v Praze připravuje na studium trenérství na FTVS. Působil v juniorské reprezentaci Kazachstánu a jeho táta vede kazašský futsalový klub Ayat. Co ještě nám o sobě řekl si přečtěte v našem rozhovoru.

Začněme tím nejhezčím okamžikem. Jaké to bylo vstřelit ve finále tak důležitý gól?

Já jsem věděl, že ho dáme! Říkal jsem to všem třem svým spoluhráčům z první čtyřky, když jsme šli z lavičky do hry, že teď to rozhodneme. Trenér Homola nás pustil do hry a my jsme tam vletěli a po minutě dali branku. Nějak jsem vytušil, že dám gól i já. Kluci mi přišli trochu unavení, ale já jsem se tak necítil.

Jak jste to vlastně oslavoval, tolik radosti tam zase nebylo?

Už jsem neměl taky tolik sil, protože jsem dal všechnu energii do hry. Při oslavě gólu mi zbyly síly jen na lehký úsměv.

Jak jste se na Final Four připravovali? Mluvil trenér Homola o tom, že je důležité hlavně zvládnout semifinále? Nehrálo rozhodující roli to, že vás postup nestál tolik energie?

Já jsem věděl, že zvládnout první zápas proti Ústí bude to nejdůležitější! Naštěstí jsme dali rychle tři branky a pak to dotáhli do vítězného konce. A moje branka? My jsme dobře napadali s Kubou Krausem rozehrávku Rapidu, Kuba získal míč a udělal kličku brankáři. Byla tam možnost, že se míč odrazí ke mě, proto jsem tu akci dál pozorně sledoval. Taky se to potom stalo a pomohl jsem Kubovi dokončit jeho práci dorážkou.

Jak jste prožíval samotný závěr, kdy jste se stali mistry?

Byl jsem šťastný. Je to moje první evropská trofej. Byl jsem rád za celý tým, že jsme odvedli takovou neskutečnou práci za celou sezónu a dosáhli na takový výsledek. Myslím, že jsme si to jako tým zasloužili. Dopadlo to tak, jak jsem si představoval.

Jaké jste měl pokyny od trenéra?

Začnu tím, že jsem v Kazachstánu hrál na jiné pozici, hrál jsem pivota. Musel jsem si trochu zvyknout na to, kde mne jako hráče vidí trenér Jan Homola. Je to výborný trenér, odvádí tady skvělou práci. Všímá si každého důležitého detailu. Všechny rady, které jsem od něho dostal, byly pro mě prospěšné. Sám cítím, že mi jeho rady pomohly. Připravil pro nás vždy dobrou taktiku a dobře poskládal i celý tým.

Kdo všechno doma sledoval přenos z finále?

Všichni! Babičky, dědové, rodiče, bratři. Všichni se dívali. Posílali mi pozdravy už mezi zápasy a psali mi a ptali se, jak se cítím a přáli nám štěstí do finále. Právě od nich jsem dostal po finále první blahopřání. Prožívali to všichni, nejvíc určitě můj táta Kairat. Pracuje ve futsale a sleduje mne samozřejmě odmalička. Pochválil mne za to, že jsem na sebe vzal v rozhodující moment zodpovědnost a dal branku.

Jak se to stalo, že tatínek má futsalový klub?

V době, kdy se začínalo v Kazachstánu s futsalem, tak založil klub v našem městě, které není na poměry Kazachstánu zase tak velké. S postupem času se klub rozvíjel, stejně jako celý futsal v Kazachstánu. Díky managementu se nachází teď tam, kde je. Myslím si, že je hodně úspěšný.

Předpokládám, že i v Praze sledujete kazašskou první ligu...

Samozřejmě, že to pozorně sleduji, všechny zápasy našeho klubu Ayat a někdy také zápasy těch ostatních.

Můžeme se ještě zeptat, jak jste se dostal vůbec do Slavie?

Učím se tu česky, rád bych studoval na vysoké škole sportovní manamegent a fyzioterapii. Učím se všechny předměty, které budu potřebovat k přijímacím zkouškám. Hrál jsem odmalička futsal, proto jsem po příjezdu do Prahy hledal nějaký dobrý tým, kde bych mohl v kariéře pokračovat. Dostal jsem kontakt na Slavii a napsal jsem si s trenérem Homolou. Dostal jsem pozvánku na trénink.

Jaké to bylo zapracovat se do nového týmu?

Já jsem v Praze nejprve zkoušel hrát fotbal, ale tam se mi to upřímně nelíbilo. Ve futsalové Slavii se mi trénink okamžitě zalíbil, sice jsme tam byli zezačátku s mladšími hráči, ale trenér věděl přesně, jaká cvičení potřebujeme. Bylo to dost podobné tomu, na co jsem byl zvyklý v Kazachstánu. Už teď to mám tak, že bych chtěl trénovat jenom futsal a zlepšovat se v něm.

Co se vám na futsale tak líbí?

Já jsem žil v Kazachstánu v menším městě, kde žilo sto tisíc obyvatel. Od konce do konce jste ho přejeli za čtvrt hodiny. Nikdy tam nebyla třeba fotbalová mužstva. Proto jsem od sedmi let hrál futsal. Naplňuje mne to mnohem víc než fotbal. Vyhovuje mi to, že se dostanete častěji k míči, je tam více taktiky. Pohyby mi přijdou přirozenější, neběháte dlouhé úseky bez míče.

Jaké cíle máte teď před sebou po zisku zlaté juniorské medaile?

Když jsem sem přišel, tak mne vůbec nenapadlo, že tady hned získáme titul! Plány do budoucna? Chci na sobě pracovat, na svém potenciálu. Postupem času bych chtěl ukázat trenérům A týmu, že na to mám a že můžu být platným hráčem i pro áčko. Chodím se na první ligu dívat, první tři, možná čtyři týmy tu mají opravdu evropskou úroveň. Chrudim a Plzeň už v Evropě hrály, věřím, že se to jednou povede i Slavii.

V Kazachstánu je úroveň asi mnohem výš...

U nás je takových týmů, které by patřily ke špičce v Evropě, víc. Futsal je u nás na vzestupu, co se týká financí, ale i třeba i mládežnických akademií. Máme spoustu talentovaných hráčů. Hraje u nás taky mnoho zahraničních hráčů, nejenom z Brazílie, ale i z celé Evropy. Brazilce má v sestavě každý tým. Kvalita soutěže se stále zvedá, proto přicházejí stále kvalitnější cizinci. Jejich hra pomáhá rozvíjet ty domácí hráče, kteří se jim chtějí vyrovnat a neztrácet s nimi krok.

Vaši bratři taky hrají futsal?

To jste se zeptal správně! Mám dva bratry, jednomu je deset, druhému sedmnáct. Oba hrají futsal za akademii! Právě ten starší odehrál svůj juniorský šampionát tak dobře, že dostal první pozvánku k zápasu s áčkem proti Kairatu.

To si splnil určitě velký sen, jaký je ten váš?

Já jsem už hrál za juniorskou reprezentaci Kazachstánu. Rád bych jednou dostal z Prahy pozvánku do reprezentace. Je to těžký úkol, konkurence je tam obrovská. Musím na sobě hodně ještě pracovat. Ale ptal jste se na můj velký sen, tak to je právě dostat se odsud z Prahy do naší reprezentace.