SK SLAVIA PRAHA FUTSAL

Jeden z nejzkušenějších slávistů Martin Brychta působí v letošní sezoně také v roli vedoucího mužstva. Kromě své vlastní přípravy na zápas tak dohlíží na různé předzápasové povinnosti. I přes tři vážná zranění kolene dotáhl počet svých startů v 1. Futsal lize na 200 a stále si připisuje další. Při této příležitosti jsme ho požádali o vzpomínkový rozhovor.

Vzpomenete si na svůj první den, kdy jste vůbec přišel do Slavie?

Mám to pořád před očima, jak jsem procházel vestibulem a šel po schodech dolů do šaten. Volal jsem před tím tátovi, který už ve Slavii působil, jak se vlastně do kabiny dostanu. V kabině už pár hráčů v tu chvíli bylo. Z těch, co tady ještě stále hrají, tam byli Tonda Hrdina a Ondra Míča. Vzpomínám si na to dobře.

Kdy to vlastně bylo? Kolik vám bylo let?

Musel jsem se na to kouknout, abych to vám řekl ty letopočty správně. Byl to ročník 2013/2014. Takže mi bylo 23.

Jaký byl váš první zápas? Byl jste hodně nervózní, když jste šel poprvé ve slávistickém dresu na plac?

První zápas bylo hned derby před plnou halou! Bylo to nervózní. Byla to tehdy ale super atmosféra, lepší start jsem si nemohl přát.

První gól jste vstřelil komu?

To bylo v Brně! Bylo to proti týmu Agromeli Brno a bylo to hned ve druhé minutě. Nosím číslo dresu 2, tak to bylo takové symbolické. Nahrával mi na něj tehdy Jindra Eisenreich. Měl jsem z toho radost, ale žádné velké zakončení to nebylo, dával jsem to na zadní tyči do prázdné branky. To jsem musel dát.

Napadlo by vás tehdy, že v Edenu vydržíte deset sezon?

To vůbec! To jsem ani náznakem netušil, že jsem přišel na tak dlouhou dobu. Zpětně si říkám, že je to skoro neuvěřitelné.

Na jaký okamžik z tak dlouhé doby vzpomínáte nejraději?

Jednoznačně na finálovou sezonu, kdy jsme skončili druzí. Byl to zážitek, který už se asi jen tak u mě opakovat nebude. To si budu pamatovat do konce života. Byla tu tehdy parta, která si sedla přesně tak, jak si měla sednout. Když mančaft dostane takový ten lauf, kdy najednou všechno zapadá a funguje tak, jak má, tak to pak i dobře dopadne. Bylo z toho druhé místo a i samotné finále proti Chrudimi bylo vyrovnané.

Kde máte stříbrnou medaili uloženou?

Mám všechny medaile u sebe doma. Jsem rád, že jsem tam vloni mohl přidat další bronzovou. Mám je vystavené na očích, když přijdu domů, tak se na ně vždy podívám.

Jak se Slavia za ta léta změnila? Dřív jste přece nehrávali o medaile...

V průběhu let se samozřejmě tým měnil, měnily se podmínky, za kterých jsme hráli. Kromě těch nejlepších sezon, jsem zažil i hru o sestup, což bylo hrozné. Ale byly to nakonec dobré zkušenosti. O to víc pak člověk rád vzpomíná na doby, když to vše fungovalo perfektně.

Zažil jste i odvrácenou tvář sportu, tři vážná zranění. Jaké to bylo se tolikrát tak pracně k futsalu vracet?

Poprvé to byl pro mě šok, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo právě mně stát. Ještě to bylo v době, kdy jsem byl v dobré formě, dařilo se nám. Stalo se to po vyhraném derby v Edenu. Řekli mi, že mě čeká roční pauza. To bylo strašné zklamání. Ale zase na druhou stranu o to víc jsem se těšil, že se vrátím a budu zase hrát. Musel jsem o to víc makat. Hlavu jsem si nastavil tak, že se prostě chci vrátit a to se prostě podařilo.

Pak to přišlo podruhé...

To už alespoň člověk věděl, co se stalo. Musel jsem s tím bojovat a nastavit si to znovu správně v hlavě. Po prvním zranění, když jsem se vrátil, tak jsme udělali finálovou sérii, což byla i za tu moji individuální práci taková odměna. Po druhém návratu jsem nastřílel asi nejvíc branek za sezonu z celé kariéry. Takže na ty samotné návraty mám dobré vzpomínky.

Potřetí to vlastně bylo které koleno?

Zase levé. Ale ta první dvě zranění byly vazy, potřetí to byla chrupavka a to cítím až dodnes. Už to není to, co to bývalo, cítím to vlastně pořád.

Pojďme raději zpátky k futsalu. Na který svůj gól za Slavii jste nejvíc pyšný?

Pár jich takových mám. Jednou se mi podařil volej po rohu proti Spartě, to se mi nestává často, to jsem si hned uložil, ten sestřih. Nedávno se mi líbil gól, který jsme dali po kombinaci se současným trenérem Zdeňkem Slámou proti Mělníku na jeden dotek. To byl také povedený moment.

Na druhou stranu, je nějaká šance, která vás straší, že to měl být gól?

Já se snažím negativní věci vytěsnit z hlavy. Pár takových situací určitě bylo, nedal jsem to prázdné branky, nebo přestřelil. Ale to jsem prostě dostal z hlavy pryč, k tomu se nemůžete vracet.

Co vás tady v Edenu tak dlouho vlastně drželo?

Vždy tu byla dobrá parta, neustálé vtípky. Spoustu těch fórků dělá Honza Homola. Já jsem ani neměl tendenci nikam odcházet. Žiju v Praze a bylo to pro mne vždy komfortní, že jsem tu mohl studovat a pak pracovat, bylo to blízko. Díky těm všem zraněním jsem žádné nabídky ani nemohl dostat. Moje kariéra byla pořád přerušovaná.

Říkal jste, že jste si vytyčil těch 200 zápasů v 1. Futsal lize jako takový motivační cíl. Kdy to bylo, kolik jste jich v tu chvíli měl?

Není to tak dlouho. Po třetím zranění jsem se díval, kolik jich mám. Já jsem nečekal, že toho tolik ještě vloni odehraju, už jsem se tak dobře necítil, ale stalo se. Pak už jsem si řekl, že těch 200 už musím dát. Po tom všem, čím jsem si prošel.

Stal jste se vedoucím mužstva...kolik zápasů ještě přidáte jako hráč?

250 asi ne, to je na dvě sezony. Dvě stě jsem si splnil. Teď jsem v týmu, který je třetí nejlepší v lize, přichází sem mladší hráči. Já jsem rád, že se s nimi pracuje, že dostávají šanci. Jestli se oni mohou rozvíjet na úkor toho, že nehraju já, tak to opravdu beru. Sice každý chce hrát, ale člověk musí vnímat, v jaké fázi sportovní kariéry je. Dá se pomáhat zkušenostmi v jiné roli.

Jak k tomu vlastně došlo, že jste se stal vedoucím mužstva?

Nějak to tak vyplynulo. Máme nabitý kádr a moje pozice hráče už byla taková, že na hřiště jsem chodil jako poslední ze všech. Zároveň jsem nechtěl mančaft opustit. Když jsem tu nabídku dostal, že budu jezdit na zápasy ven a budeme řešit chod týmu, tak pro mě to byla cesta, jak tady s klukama dál zůstat. Vzal jsem to, jsou to nové zkušenosti.

Jak jste se vůbec k futsalu dostal? Co vás na něm pořád baví?

V patnácti letech, tenkrát se začínaly zřizovat juniorské ligy. Probíhal nábor a trenéři se snažili nalákat fotbalisty. Táta je futsalový trenér, dostal jsem se k tomu přes něj. Když se nad tím mám zamyslet, tak mě prostě ty futsalové pohyby baví. Třeba ta převalovačka s balónem. Futsal je rychlá, dynamická hra na malém prostoru, připoutalo mě to. Na fotbale to byl občas jen samý nákop a souboj, to mě prostě moc nebavilo. U futsalu musíte víc přemýšlet.

Kolik se ve Slavii vystřídalo za vaši kariéru trenérů?

Spočítat se to dá. Byl tu pan Baborák, pak táta, Nenad Veljkovič, Ivan Božovič, David Filinger, David Frič, Zdeněk Sláma. Takže sedm.

Šéf klubu byl ale po většinu té doby jenom jeden...dovedete si představit, že by to všechno bez Dana Kolmana vůbec bylo?

Upřímně ne. Od samotného začátku futsalovou Slavií žil, každým zápasem, vším, co se v klubu dělo. Bylo na něm vidět, že má Slavii rád. Zařizoval téměř všechno, klub by bez něj určitě vůbec neexistoval. To si nedovedu vůbec představit.

Čím to vzpomínání zakončíme...nejste ve Slavii vlastně ještě déle než kapitán Honza Homola?

Jsem. Přišel jsem rok před ním. Byli tu i Tonda Hrdina a Ondra Míča, ale oni na čas odešli jinam a vrátili se. My s Honzou Homolou jsme tu zůstali jako stálice. Zažili jsme toho hodně. Teď jsme tady vlastně takoví čtyři veteráni.

Máte nějaký futsalový sen, který byste chtěl ještě se Slavií zažít?

Každý chce udělat titul. Každý, kdo to hraje, to chce. Konkurence je těžká. Jako hráči se mi to asi už nesplní. Možná ještě jako vedoucímu. Ale je to ten velký sen.