SK SLAVIA PRAHA FUTSAL

Během této sezony se kapitán futsalové Slavie Jan Homola vyšvihl na druhé místo slávistických statistik v počtu startů za legendu týmu Tomáše Matějku. V našem rozhovoru se ohlédl za jedenácti lety, které už s tímto sportem strávil. I za tím, jak dlouho již ve Slavii působí, a co s ní zažil. Boje o záchranu i o titul.

Vzpomenete si na svůj vůbec první futsalový zápas? Jak se vám v něm dařilo?
„Vzpomenu. Bylo mi tehdy patnáct. Na doporučení mého kamaráda Aleše Vlacha jsem se dostal do mládeže Tanga Brno. Před sezónou jsme měli turnaj v Plzni a hned první zápas proti domácí U16 tuším ještě Indossu Plzeň. Vyhráli jsme 4:1 já dával dva góly a Radim Záruba taky dva. Trénoval nás Martin Brůna. Rád vzpomínám na roky strávené v Brně, i když některé vzpomínky musím hledat hluboko v paměti. Je to už přece jen nějaký ten rok zpátky.

Co vás u futsalu udrželo?
„To je otázka, na kterou vlastně neznám odpověď. Nedokážu pojmenovat jednu věc, proč jsem se u futsalu udržel. Těch důvodů, proč tomu tak je, je několik. Myslím, že bychom tu seděli dlouho, než bych vše vyjmenoval. Ale jsem si stoprocentně jistý že je to řetězec neskutečně malých detailů. Když si rekapituluji tuhle jedenácti letou cestu, tak těch drobností je tam vážně hodně.“

Byla to třeba i futsalová parta? Je v něčem jiná než ta fotbalová?
„Ne vůbec. Je to úplně stejný. Všechny sporty mají určité odlišnosti v kolektivu, ale ve výsledku je to naprosto stejné. Parta je hrozně křehký organismus. Máte v šatně asi patnáct lidí. Každý ten člověk je absolutně jiný. Naprosto ve všem. Nemáte tam dvě totožné osoby. A musíte s tím umět pracovat. Musíte dávat pozor, aby se vám tahle křehkost nerozsypala. Pokud by se tak stalo, tak nemáte šanci na dobré výsledky. Stačí jeden nesourodý článek, a ten hráč může partu převrátit vzhůru nohama. A vybudovat dobrou partu není jednoduchá záležitost. Začíná to už od vedení klubu a trenéra, jestli vyberou charakterově správné typy hráčů. Pak jsou na řadě starší hráči, kteří drží otěže a udávají řád v kabině. Všechno si to musí sednout a rozjet, a až se to rozjede, tak hlavně nezastavujte. Vím, že v sezóně, ve které jsme hráli finále, tak ta parta a ten tým se tvořil tři roky. Systematicky. Pomalu. Žádné velké řezy. A v ten nejvhodnější okamžik, což bylo play off, to začalo všechno fungovat jak dobře promazaný stroj.

Co rozhodlo o vašem příchodu do Slavie?
„No to je spíš otázka na prezidenta klubu, proč si mě tady nechal. A trpí mě už 6 roků (smích). Ale teď vážně, tehdy v Tangu Brno nebyla ideální situace. Se Slavii začal jednat Vašek Kubíček na post brankáře, a s Danem Kolmanem se dohodli, že vezmou na zkoušku i mě.“

Co jste zvládl, že zkouška dopadla dobře?
„Myslím, že hned po prvním tréninku a přáteláku nebylo co řešit. Vedení klubu a tehdejší trenér chtěli, abych zůstal. Jenže se trochu zkomplikovala situace, když se Vašek s vedením nedohodl. Bylo nereálné abych z Brna (respektive Dražovic) jezdil sám. Jediná varianta byla, že se přestěhuji do Prahy. Tak jsem seděl v restauraci Nad ledem s Oldřichem Pánkem a Danem Kolmanem, a nevěděl jestli to podepsat, nebo ne. Bylo to tak 80% ano, a 20% že ne. Bylo mi dvacet a měl jsem jít do klubu, kterému jsem minulou sezónu v U19 dal ve finále za Tango dva góly a sebral jim tím titul. (hlasitý smích) Nakonec mě pípla smska od táty, že bych to podepsat měl. Tím pádem už to bylo jasný. Byl to nejlepší krok v mém životě. Mimochodem propisku, kterou jsem podepsal přestupní lístky, mám pořád schovanou.“

Musel jste si v Praze na něco zvyknout?
„Ano, že mě nikdo nenachystá snídani, oběd ani večeři. Že když bydlíte sám, tak se musíte o sebe sám postarat. Tohle byla největší škola. Já kluk z vesnici, kterému maminka donese kachnu se zelím až do postele. (smích) Jsem seděl sám v bytě, volal domů mámě, aby mě postupně říkala, jak udělat vajíčka, těstoviny, a tak dále. V Praze nastaly situace, kdy jsem se musel rozhodnout sám za sebe, osamostatnil se a formovalo mě to jako osobnost. A, co se týká města Prahy, tak jsem si na nic zvykat nemusel. Od začátku se mě tady hrozně líbilo. Mám rád ruch velkoměsta. Myslím, že Praha je místo kde chci i nadále žít.

Který zápas ve Slavii byl pro vás nejpovedenější?
„To nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nedokážu jmenovat jeden, a pokud to někdo dokáže, tak si myslím, že je to špatně. Pro mě je nejdůležitější a zcela zásadní věc dlouhodobá výkonnost. Udržet si svoji stálou výkonnost v co nejvíce zápasech sezóny, a načasovat formu tak aby vygradovala v play-off.

Kolik jste ve Slavii vlastně zažil trenérů?
„Baborák, Brychta, Veljkovič, Božovič a Filinger. Baborák jen krátce, tuším že hned po pátém kole moji první sezóny ve Slavii byl odvolán a nahradil ho Martin Brychta st., se kterým jsem se znal z působení v reprezentaci U21. Po třech letech, kdy nás dotáhl až ke stříbrným medailím skončil a nahradil ho Nenad Veljkovič, který po roce byl na pozici hlavního trenéra nahrazen Ivanem Božovičem. Teď je tady bývalý hráč našeho klubu David Filinger. Se kterým jsem vlastně v první sezóně ve Slavii hrál v jedné čtyřce. Joo, to byly časy, když mě Fíla chtěl prokousnout uši, když mu nenahraji na gól. (smích) Jako trenér je o dost klidnější.

Nejvíce zápasů v historii má ve Slavii Tomáš Matějka, jaký byl hráč a osobnost v kabině?
„Má nejvíce zápasů, a asi ještě nějaký čas mít bude. Vzpomínám na něj jako na legendu klubu. To hovoří za vše. Legenda legend. Parťák, co vás nepodrazí. Kapitán, co stojí za týmem. Na hřišti by za úspěch klubu vypustil duši. Poctivý hráč, což se odrazilo i na tom že skoro nikdy nebyl zraněný.“

Vzpomenete si na nějakou zajímavou historku s ním?
„Víte těch je spousta. Vždyť já u Mattyho tři měsíce bydlel. Jsme stále v kontaktu, beru ho jako svou rodinu. To stejný Petra Olivu. Ale historky, co jsem s nimi proži,l si nechám na jindy. Až skončím kariéru, tak všechny historky, vám všem, co si čtete tenhle rozhovor, řeknu třeba u piva. (smích)“

Jak se to stalo, že jste právě vy ve Slavii pokladníkem?
„Já jsem už pokladník už pět sezón. Ani nevím, jak se to tehdy seběhlo. Myslím, že se nějak hlasovalo, a padlo to na mě.

Co děláte teď, když se futsal nehraje? Chybí vám moc?
„Už týden jsem u rodičů na Moravě. V této situaci, co ve světě panuje, je tady momentálně o dost líp, než v Praze v bytě. Máme individuální tréninkové plány, takže to plním. Trénuji každý den, abych se udržoval v kondici. Ale trápím se. Chybí mě tréninky, zápasy, emoce. Chybí mi každý den jít do haly na Slavii, sednout si na své místo v šatně. Žertovat se spoluhráči, smát se. Snad se tento mrak nejistoty a strachu, který je nad celým světem, brzo přežene. A my všichni budeme zase moc dělat to, co nás baví a naplňuje. Doufám že s větší pokorou, úctou a respektem.