SK SLAVIA PRAHA FUTSAL

Bývalý slávistický obránce Jan Lištván svoji bohatou sbírku futsalových medailí už jako hráč nerozšíří. Na svém facebookovém profilu oznámil konec kariéry. Jak vzpomíná na dobu strávenou v sešívaném dresu a zda se chce nadále futsalu věnovat se dozvíte v našem rozhovoru.

Proč jste se rozhodl ukončit svou kariéru?
„Bylo to především kvůli zdraví, které se stále více komplikovalo, ale nebylo to pouze o zranění, přidala se k tomu i únava a částečná ztráta motivace.“

Jak dlouho si takový krok zvažoval? Bylo to snadné rozhodnutí?
„Zvažoval jsem ho už vloni, ale rodina mě víceméně přemluvila, abych to ještě zkusil a zabojoval a pomohl k návratu Nejzbachu do ligy. Samozřejmě, že rozhodování bylo velice těžké, ale už jsem se naučil si dát na jednu stranu plusy a na druhou mínusy. Musel jsem zvážit, zda má cenu hrát zápasy pod práškama a pak se dávat po utkání týden dohromady na další zápas…převážilo to k rozhodnutí skončit.“

Když se ohlédnete za svou kariérou, kterou část považujete za nejúspěšnější?
„Nechci jmenovat jenom jeden klub. Byl jsem v Chrudimi, Nejzbachu, Benagu a ve Slavii a každý z těchto klubů mi hodně dal. Všude jsem vyhrál nějaké medaile, které pro mě mají obrovskou cenu a jsem za ně šťastný. V ERA-PACKU jsme získali tři tituly, i když nemohu říct, že bych na nich já měl nějaký zásadní podíl. To určitě ne, ale historie se neptá (smích). V Benagu jsme měli dvakrát bronz, ve Slavii stříbro a bronz, takže všude něco. Měl jsem štěstí, že všude, kde jsem byl, byla úžasná parta hráčů, ale i lidí okolo futsalu. Určitě mě těší, že jsem nakoukl i do reprezentace a mohl hrát s těmi nejlepšími."

Jak vzpomínáte na působení ve Slavii?
„Já vzpomínám jen na to kladné, co jsem zažil, nikdy to špatné nad tím dobrým nepřevážilo. Slavii budu mít v srdci napořád, stejně jako Mýto, Chrudim nebo již neexistující Benago. Ve Slavii jsem si zahrál nádherné finále, když jsem se po zranění kolene vrátil až ke konci sezony. Určitě jsme byli ERA-PACKU vyrovnaným a nepříjemným soupeřem."

Vídáte se ještě s některými svými spoluhráči?
„Já už skoro dva roky bydlím zpátky v Chrudimi, takže se nevídám s nikým osobně, ale máme na sebe čísla a jsme na Facebooku, takže vím, kdo se, jak má. Nedávno jsem si volal s panem Homolou, takže jsem byl rád, že jsem ho zase slyšel, toho taliánského Švéda."

Co vás na futsale nejvíc bavilo?
„Vyhrávat! Futsal pro mě byl svým způsobem taková droga. Těšil jsem se na každý trénink i zápas. Hodně jsem tím žil. Také mě bavili diváci, kvůli kterým se to hraje. A nikdy mi nevadilo, že jsem byl vlastně takový profesionální amatér.“

Na který zápas vzpomínáte nejraději? A na který nejméně rád?
„Bylo jich tolik, že nevím, který vybrat. Určitě si v vybavím derby se Spartou v Edenu, kdy jsme je porazili tuším 6:2 a já dal dvě branky před plnou halou a úžasnou atmosférou a odvetu na Spartě jsme vyhráli 5:4, kdy jsem na dva góly přihrál Tondovi Hrdinovi a pak dal gól hlavou. Nejméně povedený zápas byl asi proti Benagu, kdy jsem vyrovnal 4 vteřiny před koncem zápasu a Benago nám ještě stihlo dát branku z rozehry na 5:6."

Na svém profilu jste napsal, že byste rád zůstal u futsalu, prozradíte nám, v jaké roli?
Ano, moc rád bych u futsalu zůstal, ale ještě to neprozradím. Mám totiž nápad, na kterém už začínám pracovat. Určitě mi s ním bude pomáhat manželka Zdenička a kamarád Kevin Ovečka. Nechám si to ale zatím pro sebe, ještě s tím nikdo nepřišel, rád bych byl první.

Co bys futsalistům a futsalu na závěr rozhovoru popřál?
„Určitě bych chtěl popřát všem futsalistům pevné zdraví, bez kterého vlastně skoro nic nejde. Přál bych jim i ještě lepší propagaci futsalu, ať už je to juniorská mládež, reprezentace nebo kluby. Více benefičních akcí, i když vím, že je to těžké, ale jde to. Možná by se mi líbilo, kdyby v lize bylo o dva týmy více.